Někdy se stane, že do mého pražského bytu, kde bydlím jen já, zavítá nějaká návštěva. A tak se i stalo, že přijela máma. Prochází si s velkou pozorností byt, kouká do každého rohu. Skončí v ložnici, ne že by tam vyloženě něco bylo, ale už se dál jít nedá

 

Najednou se otočí a říká: „Od koho máš ta plyšová zvířata?“

Odpovídám: „Myslíš Medika a Ovečku? Od kamarádů.“

Chvíli stojí, jakoby se jí srazily všechny myšlenky v hlavě. Ale nakonec přece jen začne mluvit: „A co si o tobě myslí tví kamarádi?“

Neodpovídám a začnu si hrát s hopíkem. Takovou tou malou kuličkou, co se rychle odráží o zem.

„A to máš k čemu?“ máma už zvažuje, zda svoji návštěvu nezkrátí, zda je na „dobré adrese“.

„No, to je taková věc, která lidem ve vyšším věku pomáhá k udržení soustředěnosti a zlepšení manažerských schopností, víš.“

 

Mámu to zaujme, dokonce je vidět i slabý zájemAsi mi to fakt věří, co říkám.

Odpoledne mám konzultaci s jedním podnikatelem, takovým Baťou. Na konci konzultace mu říkám: „Víte, jakou vlastnost jako podnikatel nesmíte nikdy ztratit?“

Přemýšlí. Trpělivost? Houževnatost? Neví…tipuje.

„No přece hravost. Vytáhnu z kapsy hopíka a třísknu s ním o zem kanceláře.“

„Můžu si ho vzít? Nebude vám chybět?“

„Můžete, já jich mám třicet… Ale ne každému mohu říct, že ho mám „jen“ na hraní“.

 

 

Irena Vrbová