„Ahoj, tak co zakázky, co lidi potřebujou nutně do konce roku, jsi spocená až na kotnících?“
…utahuju si z kamarádky restaurátorky na volné noze a mámy od školkové holčičky.
„No, jako mám toho kopici, ale nedělám si s tím starosti – víš co, to je osobnostní růst :D“
Tak to mě rozesmálo a vrhlo do myšlenek, že tohle je pro mě hrdina osobnostního růstu všedního dne! 😊 Jsou lidi, co si o tom přečetli spoustu knížek, odmeditovali hodiny a hodiny… a jí se jen tak podařilo naučit se nedělat si starosti.
Tak třeba já jsem to třeba studovala, ale hned bych k ní šla do učení 😊
A přidává se k nám druhá kamarádka, máma od třech dětí, tvrdě pracující a skvělá archeoložka:
„Moje hlava už byla plná sr…. natolik, že jí každej den ještě za tmy venčím dlouze v lese…blázen, řekli by :D“
Blázen? Ani náhodou, další praktik osobnostního růstu, samouk dalo by se říct.
A možná o tom to celé je, být samouk. Učit se sám o sobě, co ještě zvládnu a co ne, co mi dělá dobře a co ne. Naučit sám sebe dávat si to, co potřebuji a rozpoznat chvíle kdy to potřebuji. Osobnostní rozvoj je o sobě, takže vše, co k němu potřebuji bych měla najít u sebe a ve svém životě…třeba i v lese po tmě.
Markéta Viehmannová
