Jiskřivé listopadové ráno, chladný vzduch a jasné slunce nízko nad obzorem… V tom všem dvě kamarádky se psem na procházce se uhýbají stranou běžci. Ten se usměje a poděkuje a ony se usmějí na oplátku na něj… všem třem to zlepší náladu na další půl hodinu. Pes má náladu dobrou i bez toho, má totiž klacík… idylka 😊
„Takových lidí je spousta a je to vždycky tak milý 😊 Ale děje se i úplný opak. Tento týden jsem šla v lese po jedné straně cesty, psa jsem měla na volno, ale trénovaly jsme „u nohy“, takže se od ní ani nehnula. Po druhé straně cesty šli dva lidé. Minuli jsme se. Já si jich nevšímala, pes si jich taky ani nevšiml – měl klacík… A najednou za zády slyším, jak se pán rozčiluje a nadává, co si to dovoluji a že to je strašné, že mám psa na volno… Já vím, že má být na vodítku, vím, že nejsem v právu a kdyby mi řekl ať ji připnu, ani bych necekla… ale proč něco neřekl, vždyť by se to hned vyřešilo…“
„No, jo, právě, ty bys mu dala řešení, ale vypadá to, že on se prostě jen chtěl zlobit a ty bys mu to rozbourala…“
Filozofická chvilka po ránu…ale jdeme dál a slunko se posouvá do polohy „mezi devátou a desátou ráno“ a probíráme praktické věci:
„Dnes jedeme na oslavu neteře na oběd, naši mě někdy předtím vyzvednou a pojedeme spolu.“
Do toho začne vyzvánět telefon…rychlé vyřízení a trochu i vystřízlivění…
„Tak naši už čekají před barákem, musíme to stočit domů. Nebyli jsme domluvení na takhle brzo, ale sedí v autě a jsou naštvaní, že nejsem doma a to budou čekat ještě tak půl hodinu než dorazíme a zabalím.“
„Počkej, ale oni mají klíče ne? Proč si nejdou normálně sednout dovnitř a nepočkají v pohodlí?“
„No…asi se pro dnešek už rozhodli, že chtějí být raději naštvaní.“
Markéta Viehmannová
