Čtu v recenzích seberozvojové knihy: „Už po pár stránkách cítím, jak se rozpouštějí moje bloky, je mi úžasně.“

Čtu v životopise jednoho pána: „Mým největším koníčkem je osobnostní rozvoj.“

Vidím na facebooku příspěvek: „Miluju seberozvoj!“ a pod ním fotku slečny v úžasné jógové pozici…

 

A tak si říkám, že jsem asi pěkný fušer, protože se nedá říct, že já bych si to nějak zvlášť užívala. Můj osobní rozvoj spíše připomíná situaci, kdy se zavřete do jedné místnosti se vzteklým psem, zhasnete a orientujíc se dle nehezkého vrčení se toho psa snažíte poznat, obejmout a vysvětlit mu, že budete kamarádi na celý život. Prostě adrenalinová záležitost, která tak trochu nedává smysl.

 

A tak potkávám kamarádku, o které vím, že prochází těžkým obdobím. „Jak se máš?“ „No, je to těžké, ale snažím se na sobě pracovat, některým věcem jsem se musela podívat zblízka do očí a udělat nějaká rozhodnutí, je to drsné, ale cítím, že je to tak správně.“ A na závěr glosuje: „Ten osobní růst je ale pěkně blbý koníček viď?“ A já s úsměvem souhlasím 😊

 

Pro mě je to o tápání, hledání, o úzkosti, o strachu, o vzteku…a pokud po tomhle všem z toho neutečete, tak to začne být o síle, odvaze a o lásce… a to smysl dává, asi ten největší.

 

 

Markéta Viehmannová