Nedávno jsem si v nějakém článku, už ani nevím o čem, přečetla, že lidé jsou víc a víc zlí. Nechci tomu věřit. Dnes jsem se vrátila po čtyřech dnech ze sólo výletu po krásách české přírody. Čtyři dny jsem šla sama, spala v lese. Cestou potkala místní, cyklisty, běžce, pejskaře, poutníky, stavební dělníky i štamgasty před vesnickou hospodou. Mlaďochy i starší. Muže i ženy. Všichni bez výjimky byli ochotní, vstřícní, milí. Podělili se o dobrou radu i ranní kávu. Cítila jsem nadšení z cesty, z krásné přírody okolo.
Přišla jsem do vesnice, kde jsem si v obchodě vedle místní hospody koupila kávu a koláč, na lavicích si rozložila mokré věci, aby uschly, odpočívala na sluníčku a jen si užívala tu absolutní volnost a pohodu. Venku před hospodou seděl místní štamgast. Bylo vidět, že to asi nebude jeho první pivko, ale i tak byl „slušnej“. Ptal se, kam mám namířeno. Během hodiny, kterou jsem tam strávila, se postupně přidávali další „spolupivaři“. S každým dalším se energie měnila. Začali se mezi sebou častovat siláckými řečmi, různě se trumfovat, nadávat si a hádat se. Začalo mě to velmi rychle stahovat do nižších a nižších emocí. Pohoda a radost se vytrácela. Věděla jsem, že musím pryč.
Je škoda, když krásu jedince zabije skupina. Kolik síly a odvahy by on musel být, aby se to nestalo?
Šárka Sonnková
