Bydlím v Praze na Vinohradech a je tu živo. Předevčírem jsem si skočila do baru naproti pro dvojka Primitiva, ať se mi líp spí😊 Stojím u baru a čekám na číšníka.

Najednou do mě vjede nervový šok do mého „vnitřního klidu“. U stolu sedí asi 12 mladých lidí a šíleně se začnou smát, je to řev, který jde až ven. Lekla jsem se… Koukám na ně a na staříka, který sedí u mrňavého stolečku vedle nich. Pije jedno pivko. Zaujal mě a tak koukám dál.

„Kdo to je?“, ptám se číšníka.

„Chodí ob den, na jedno, je mu 90.“

Najednou stařík dá poslední hlt a vstane. Jde k mlaďochům.

„Ha, co bude?“, říkám si.

Řekne jim, jak ho ruší? Jak jsou hluční? Bude nadávat, že má devadesát a je sám? Že ho nikdo nepodpoří? Že si na něj nikdo nevzpomene?

Ne e…něco jim začal vykládat. Všichni ztichli. Je pár vteřin ticho a najednou smích. Stařík tam stojí asi deset minut  a baví celý stůl. Pak se s nimi rozloučí a jde.

Sahá a po bundě  a to už nevydržím já. Musím ho poznat. Drapnu bundu, zda mohu být gentleman pro něj. Směje a povídá:

„Jééééé, to je milé, jste první ženská, co mi tohle řekla. Jen buďte galantní a směje se.“

Číšník mi podá moji karafu a já jdu s ním ven.

„Víte, žiji úplně sám, děti jsou v zahraničí, vnoučata nemám. Bydlím za rohem.“

Padla mi brada. Je mi o 40 méně, ale sem chci dojít. K této míře pokoře, lásky a víry.

Jdu domů. Na chodbě domu potkávám 60 – letou sousedku, kterou nikdo nepodpoří, k svátku jí letos popřálo méně lidí než loni, syn ji nezavolá…přitom žije s dcerou a vnučkou.

Často lidé říkají větu – vzhledem k mému věku mohu říct….bla bla bla.

Tak já vzhledem k svému věku chci být jako ten stařík😊

 

 

Irena Vrbová