Prošla jsem kolem útržku rozhovoru mezi šéfem a kolegyní: „Chtěla bys práci, kde si nikdo nevšimne, že na den nebo týden zmizíš?“
Jako by mě to okamžitě hodilo ve vzpomínkách o pár let nazpět. Moje první práce, náročná a zajímavá, vše bylo nové, hodně jsem se učila a hodně jsem pracovala. V práci jsem trávila dost času, občas dvojitá směna, večer těžká hlava, často jsem nevypla na víkend. Nebylo to nejmoudřejší, ale věřila jsem, že to má velký smysl a skrz mojí energii rozpohybuji některé změny, o kterých jsem doufala, že budou k dobrému.
Po dvou letech mi při jednom rozhovoru se šéfem došlo, že máme jiné cíle. Opravdu mi to předtím nedošlo… a v ten moment se u mě něco změnilo. Bohužel mi tenkrát hned nedošlo, že bych měla odejít. Chodila jsem dál do práce, ale s menší energií a chutí, nebavilo mě už vymýšlet nové věci a způsoby, jak ty staré narovnávat. Až jsem se ocitla ve stavu, kdy jsem v práci vlastně přestala pracovat… přešel den, týden, dva týdny a nic se nedělo, nikdo si toho nevšiml. Bylo mi hrozně. Šla jsem za svým šéfem a řekla jsem mu: „Já jsem Ti chtěla říct, že už 3. týden skoro nepracuji.“
Neměla jsem odpřemýšlené, že po něm něco chci, prostě to ze mě vypadlo. Teď zpětně vím, že jsem chtěla, aby na mě „zařval“, ať se vzpamatuji, protože takhle to dál nejde. Místo toho přišlo milé: „No, to se někdy stává, vím, že normálně je na Tebe spoleh, takže mi to nevadí.“ V tu chvíli mi teprve došlo, že odejít musím.
Teď mám práci, kde šéf vidí, když nedělám na 100 % a nebojí se mi dát najevo, že to není v pořádku. A já? Mě to baví, protože nechci trávit svůj čas někde, kde si nikdo nevšimne, že tam „nejsem“…
Markéta Viehmannová
