Jaké je stáří?

Jako by to byla sklizeň krásy nebo boj se vším, co se kdy stalo…

Přijde mi, že někteří lidé se stanou laskavými stařenkami nebo moudrými dědy, tak či onak nebo spíš vyzařují energii obého. Jsou inspirující a často doplňují projevy malinkatých dětí.

A někteří jsou nespokojení, nemají daleko propadnutí vzteku. Často tvoří protiklad vůči malinkým dětem.

 

Jak se to stane?

Možná je to konečné zrcadlo celého života, celkový dojem ze svého života. Odejdu nahoru a co si budu brát s sebou v pomyslném baťůžku?

Pytel krásných zážitků se svými dětmi, se svým partnerem či partnery, se svými kamarády, ze své práce, prostě žil jsem tak, aby mě život bavil?

Nebo pytel plný tíhy, ve které jsem žil a neviděl jsem jinou cestu?

Dva světy, dvě možnosti, neexistuje zlatá střední cesta.

Mezi těmito světy je tenká hranice, hranice odvahy. Odvahy žít, co chci, bez strachu, co na to řekne okolí, bez strachu, zda to utáhnu finančně, bez strachu, zda na to mám, bez strachu, zda si ještě někoho najdu, prostě bez strachu…

Píše se to jednoduše, udělá se to, jak jen to říct…zastavit se, zapřít všechny své vnitřní síly a vykročit. Někam, kde to vůbec neznám.

A právě toto „neznámo“ nás dovádí k moudrosti a laskavosti. Tyto velké překážky životem, kterým se postavíme a vykročíme. Ten klid a vyrovnanost ve stáří za to stojí…

 

 

Irena Vrbová

 

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *