Přijeli za mnou na konzultaci. Šéf jedné firmy a jeho pravá ruka v podobě ženy, kterou si nelze než zamilovat pro její neskutečnou milost, opravdovost, vřelost a i odvahu dělat správné věci.
Po práci je vyprovázím až za dveře, asi se nám nechce loučit moc narychlo, ale už není kam dál jít. Podávám jí ruku a přejeme si krásné svátky. Popravdě, ani moc nevnímám slova, koukám na ní a povídají spíš naše oči. Dlouho si tiskneme navzájem ruku, jako by ten stisk chtěl dohnat něco jiného, co se mělo stát.
A z ničeho nic promluví bezelstně její šéf: „Hele a nechtěly jste se náhodou obejmout?“
Kouknu na něj překvapeně. Vlastně ne z toho, co říká, ale že viděl lépe než my, že jsme minuly ten okamžik lidské blízkosti a prostě mu to bylo líto.
„No, to máte pravdu, děkuju za tu intervenci, hned to spravíme 😊“
Objaly jsme se a bylo jasné, že teď je ten moment přesně takový, jaký měl být.
„A já bych si teda s dovolením rovnou řekl taky radši o obejmutí ať se nezdržujeme,“ směje se a já s ním… a v duchu si říkám, kdo že tu dnes koho proškolil. 😊
Markéta Viehmannová
