Čeká mě byrokratický den. „Ach jaj, celý den běhání po úřadech, jak já to nemám ráda, to formální prostředí a ty lidi schované za kamennými maskami obličejů.“

Tak jdeme na to. Banka. Mladý kluk a už ji má, tu masku. Zdá se trochu plachý, ale schovává to za oblekem a raději moc nemluví. Sedíme tam naproti sobě, on ťuká do počítače a občas se mě na něco zeptá…a já se nudím.

„A jaké dáme heslo pro komunikaci?“

Ha, moje příležitost… „Tak tam dáme něco srandovního ne? Napište tam Šmoulinka.“

Usměje se pod fousy takovým tím způsobem, jako když před tříletým dítětem řeknete slovo „zadek.“ Ví, že je to zakázané, ale přesto je to srandovní. Za chvilku mi spiklenecky vysvětluje tajemství, proč světlo bliká pokaždé, když venku projede tramvaj. Tak první kolo jsme vybojovali.

Jdeme na druhé, toho se bojím víc. Katastrální úřad, roky ostřílené úřednice, kterým denně projdou rukama desítky lidí. Ještě než vejdu modlím se, ať je ta moje milá, nevím, jestli mám vše správně přichystané.

…tak to mi nevyšlo, je to horší, než jsem čekala. Ten obličej se ani nehne, koutky lety zatvrdnuté směrem dolů, žádné „dobrý den“, žádný pohled na můj snažící se rozpačitý úsměv, jen natažená ruka pro lejstra. Mlčíme, ona se přísně kouká na papíry a já se bojím víc, marně přemýšlím, jak to prolomit.

V tu chvíli vchází kolega, igelitku nacpanou toaleťáky a ona se na něj podívá, obličej trochu změkne. Teď nebo nikdy Markéto! A promluvím na pána:

„Teď už toaleťák tak zdražil, že by se to mohlo dávat jako úplatky, viďte?“

Pán mi pomůže, když se tomu zasměje a paní si mě poprvé prohlédne. Nicméně mlčíme dál, tady je třeba víc…

„Vy tu máte ale teplo, já si ani neumím představit, jak tu musí být, když jsou ta velká horka!“

„No to mi povídejte! My tu ani nemáme klimatizaci, jen tenhle malý větráček. Já jsem pak večer kolikrát tak vyřízená a ještě mě bolí pravá ruka, víte, kolik já toho takhle za den orazítkuji?“

Na rozloučenou mi ještě radí co a jak dál, dokonce dostanu pochvalu, jak to byrokratické kolečko zvládám rychle.

A jde se na poštu. Potřebuji úředně ověřit podpisy na pěti dokumentech v několika kopiích a tlačí mě čas.

Milá paní ověří první podpis a vyjede účtenku na 30 Kč. Čumím na ní jak puk a z pusy mi vypadne: „No počkejte, já myslela, že to uděláme naráz, vždyť toho mám hodně.“

Paní se na mě bezelstně podívá velkýma očima a říká:

„Já se Vám moc omlouvám, já jsem tu nová a hodně se bojím, že kdybych to dělala vše naráz, tak udělám nějakou chybu. Jsem z toho nervózní, když vidím, jak jsou to důležité dokumenty, mohly bychom to, prosím, udělat postupně?“

V hlavě mi naštěstí zazní hlas, který občas hlídá, abych se nechovala jako pako: „Tak teď se ukaž, Markéto, jaký jsi frajer, jestli sejmeš prvního člověka, který si tu ochrannou masku před lidmi ještě nevytvořil a sedí tu před tebou úplně otevřeně, upřímně v celé své zranitelnosti.“

„Jo, tak to tak uděláme, jen mi za chvilku dojdou drobné…“ a usměju se.

„To nevadí, já Vám ty Vaše začnu za chvíli vracet nazpět.“ Usměje se té představě a úplně mě tím odzbrojí. Až tak, že změkne i moje maska.

Markéta Viehmannová