Moje spolubydlící měla kocoura. Bylo to celkem divoké stvoření, které běhalo většinu dne i noci venku. Nebáli jsme se o něj, uměl se o sebe postarat. Jediný moment, kdy byl v nebezpečí bylo, když potkal někoho z nás na ulici a šel s námi domů. Úplně se totiž vypnul…

Vypnul své instinkty, vypnul svou intuici, celé své bezpečí bezděky odevzdal do rukou vedle jdoucího člověka. A tak jsme ho jednou lovili ze sklepa cizího baráku, jindy zase brzdili projíždějící auto…

Vždycky jsem se divila, jak se z tak sebevědomého stvoření lusknutím prstu stane taková trubka než mi došlo, že úplně bezděky dělám občas to samé.

Dělávám si ze sebe srandu, že když se nahoře rozdával orientační smysl tak na mě zapomněli. Jsem pověstná tím, že většinu času vůbec nevím, kde jsme, kam zabočit apod.

Ze své první cesty na vlastní pěst jsem byla tedy značně nervózní já i mé okolí, ale k údivu všech zúčastněných (a zklamání těch, co se těšili na zábavné historky) se mi to samotné ani jednou nestalo. Vždy jsem věděla, kde jsem, a ani jednou jsem nezabloudila… tedy dokud jsem byla sama.

V průběhu mé další cesty jsem po pár dnech potkala kamaráda a kus cesty jsme šli spolu. Po chvíli koukáme a jsme mimo cestu, on se rychle zorientuje a ví, kudy kam. Já zmateně přemýšlím, kde to jsme a kam se vydat. Prostě jsem se v přítomnosti druhého člověka automaticky úplně vypla. Vypla svoje schopnosti, vypla svůj kompas…

 

A tak si říkám, za jakých okolností a vedle koho je člověk schopen takhle vypnout sám sebe?

Kdy jsme schopní zapomenout na své dovednosti, přání, potenciál nebo i bezpečí…a nechat to, co se bude s námi dít na někom úplně jiném?  A kdy se ve svém životě vypínáte právě vy?

 

 

Markéta Viehmannová