Odcházím s nákupem z obchodu ztracená ve svých myšlenkách. Blížím se ke schodům, po kterých jde nahoru namáhavě starší pán, který se opírá z obou stran o berle. Za ním po schodech rychle spěchá další člověk. Oba zaregistruji až v momentě, kdy ten druhý nabízí svou pomoc. Hbitě chytne pána s berlemi pod paží a pomáhá mu nahoru. Svoji pomoc ihned nabízí i další paní. Jenže když vidí, že už by se jen oběma pletla pod nohy, tak pokračuje dál v chůzi. Chvíli poodstoupím, abych jim uvolnila místo a zaslechnu kousek jejich hovoru.
„To musí být těžké s těmi berlemi takto do schodů, že? Navíc v tomhle horku.“ říká laskavě.
Pán s berlemi odpovídá: „To jo. Měl jsem v mládí těžký úraz a už to nikdy nebylo dobré. Tak se s tím peru. Víte, je mi už 75 let.“
„Jéééé, to mě je taky 75 let. To jsme stejně staří“. A ještě než se rozloučí a popřeje pěkný den dodává: „Ale jste velký bojovník“. Oba jsou už nahoře a pokračují svou cestou.
Zastydím se a trošku v sobě zapátrám. Dokázala bych mu v tu chvíli také nabídnout svoji pomoc? Odpověď je ano. Jenže napadlo by mě to vůbec? Pokud chci být k sobě úplně upřímná, tak si musím odpovědět, že v tu chvíli ne. Tolik jsem byla „zaměstnaná sama sebou“, že bych si pána v ten okamžik nejspíš nevšimla nebo jen lhostejně prošla kolem. ☹
Možná každý nemůže měnit svět velkými činy, ale každý může přispět i drobností, aby byl o trošku lepší pro někoho dalšího a tím pádem i pro něj. A je to nakažlivé. Ostatní se většinou přidají. 😊
Šárka Sonnková
