Když mi bylo dvacet vypustila jsem se na svoji první cestu. Do Norska, sama. A pak i přes velkou louži. Zase sama. Odešla jsem žít do Prahy a cítila se tam sama. Bylo to, jako bych vytrhla květinu se všemi jejími kořeny a její plachou krásu zahalila do hávu.
Do hávu, který zakryl moji úzkost a obavu z nového. Úzkost, které trvalo roky než odešla. Bohužel přitahovala sem tam nějakého toho debila, který mi vynadal…debila, který mi na ulici ukázal svoji výbavu skrze stažené kalhoty… bábu, která mě předběhla ve frontě…děti, které se mi vysmívaly. Slabost bez kořene přitáhla další slabost. Zranitelnost přitáhla útok.
Už dlouho jsem se necítila tak zranitelná jako minulý týden. Objevila jsem se zase v novém, nejistém a když už bylo nejhůř, přišla ke mně žena. Nic neřekla, jen mě chytla za ruku a snažila se mi pomoct.
Dotkla jsem se sebe skrze ni. Děkuji za to. Velmi.
Bože, proč to tak nefungovalo i dřív? Tehdy…dávno…? Přece tolik lidí jsem potkávala. Možná proto, že jsem se skrze ně neměla čeho/koho dotknout…
A vlastně jsem si uvědomila, že nejvíc za svůj život si pamatuji lidi, kteří mi umožnili doteky sama se sebou. Některé jsem viděla na pár minut života, ale v paměti je mám léta…
Irena Vrbová
