Občas mě napadá otázka, kde se v člověku bere odvaha. Existuje něco jako gen hrdinství, který měli nebo mají lidé typu Nicholas Winton, František Kriegel, Viktor Frankl a stovky dalších lidí? Jak to, že stejná zkušenost jednoho člověka zlomí a jiného posílí?

Doopravdy víc jsem se nad tím zamyslela až včera, když jsem si přečetla o smrti jednoho z mnoha odvážných. Člověka, který se nebál postavit režimu několikanásobně silnějšímu, než je on sám. Režimu, který každého jen trochu odbojného jedince odstraní buď rovnou nebo ho pošle do jednoho z mnoha gulagů, kde je to víc než o životě o pomalém umírání.

Vzdoroval víc než 10 let Byl neúnavný kritik korupce, psal články, pořádal demonstrace, burcoval lidi ke změně. Kandidoval na funkce, kde by prostředí, se kterým nesouhlasil mohl víc změnit. Zdánlivě nikdy nemohl uspět. Několikrát přímo čelil smrti. Vždy přežil a pokračoval ve svém úsilí dál. Měl možnost zůstat v cizině, ale vrátil se do země, kde ho s jistotou čekal soud a vězení. Bolest a nakonec smrt.

Proč to celé dělal? Proč se vracel? Jeho vnitřní kompas mu nedovolil jinak. Jeho hodnoty byly a jsou silnější než jeho strach a nedovolily mu sehnout hlavu. Možná by přežil, ale co by to udělalo s jeho vnitřním světem? Člověk silně zakořeněný sám v sobě je jako strom s velmi hlubokými kořeny, které je těžké vyvrátit. A někde tam hluboko mezi kořeny klíčí odvaha a hrdinství.

 

 

Šárka Sonnková