Mám tři auta. Jedno stojí na zahradě v Dobrušce, druhé v servisu v Praze, třetí má půjčené kamarádka.
A tak po dlouhé době jezdím všude busem. A nějak nevím, napřed jsem si říkala, zda to nebude stát moc času. Zda to nebude trabl.
Jezdím už chvíli a dnes jsem se poprvé „uviděla“. Jak myslím na kamarádku, se kterou jsem za kovidu úplně sama spala na Labské boudě nahoře na hřebeni Krkonoš. Byly jsme tam úplně samy a kuchař. Zážitek, který se třeba teď zažít nedá.
Najednou se proberu: „Jak to, že jsem na to téměř zapomněla?“
Sedím, koukám, ven. Na krajinu v podzimní mlze.
„No, asi proto, že mi to připomnělo chvíli, kdy jsem taky měla v ruce jen batoh a jinak nic.“
A jak to NIC dává svobodu. Svobodu být najednou tak „lehký“, že do morku kostí cítím sebe sama.
Já to auto asi nechám v servise dýl.
A už vím, proč mi už půl roku klepe na dveře chudoba rozvojových zemích. Tam, kam přijedu, jen s batohem. Sednu do místní kantýny, kde špína zažraná skrze vlhkost nejde smýt. A kde oči místních mají hloubku těch nejhlubších studní.
PO 1989 jsme se hnali do Vídně, Ameriky, poznat luxus. Teď míříme jinam, tam, kde lidé nemají skoro NIC. Asi zrajeme a rosteme….
Irena Vrbová
