„Vše funguje. Letos se nám daří. Máme dokonce plný stav zakázek na rok dopředu.“
Povídal a povídal. Šéf jedné menší firmy.
Zářil.
„Dělal jsem teď rozhovory jedna na jedničku, vše skvělé.“
Myslel rozhovory mezi 4 očima se svými lidmi. Kdy by je měl „vidět“ a „slyšet“, jednoduše cítit.
„Zvedl jsem mzdy a koupil tři nová auta, těm hlavním lidem. I tady Lence.“
Otáčím hlavu. Za mnou sedí Lenka. Paní, která vede celý provoz, srdce firmy.
„Bývá teď unavená, už jsem jí párkrát řekl, že jí zaplatím nějaké super wellness.“
Párkrát řekl a ještě nejela? Proběhne mi hlavou. Otočím se celá:
„A jak to vidíte celé vy Lenko, co tady vypráví váš šéf?“
Lenka zvedne oči plné hloubky. Chvíli se dívá do mých, asi hledá odvahu, zda opravdu promluvit.
„No, já si myslím, že ty problémy mezi lidmi ve výrobě, mohou způsobit nedobré věci.“
„Neposlouchejte ji, Lenka je na některé věci přecitlivělá,“ zarazí to šéf v úsměvu, který říká: „Jen přehání, vše je super.“
A tak probíhá necelá hodina. A pak jdu k autu. Lenka mě doprovází…
„Všimla jste si, jak mě sem tam shazuje? Vytěsňuje? Já vím, že se nemůže zabývat vším, musí věřit, aby firma šla dál. Ale já už asi dlouho nevydržím.“
Stojím. Koukám na ty krásné oči, které mluví. Jsou hlasem srdce, které se jednou rozhodlo vstoupit a ponořit do této firmy. Jenže ty oči přestávají mluvit. Nejsou slyšet. Taková drobnost …ale je to opravdu drobnost? Nefinanční motivace je tak křehká a pro některé tak neviditelná.
Irena Vrbová
