Mám na zahradě starou vzrostlou jabloň, o kterou se dlouho nikdo nestaral. Každého, koho jsem se ptala, jak jí pomoci, mi odpovídal, že nejlíp udělám, když ji vezmu hezky u země pilou: „Vždyť přece sama říkáš, že jablka z ní nejsou, k čemu je takový strom?“
„Jabloň, co nemá jablka. No, dává to smysl, že to smysl nedává si jí tu nechávat“: běží mi hlavou, když jí po zimě prořezávám. Jenže stejně tak mi tam běží úcta k tomu jedinému mému stromu, k tomu, jak je starý a že tam byl mnohem dřív než já. A také to, že ho mám prostě jen tak ráda, i když nedělá to, co by dělat měl.
A tak po pár hodinách prořezávání koukám na několik beden plných malých větviček a jsem ráda, že budu mít další zimu zase zásobu na podpal.
„Ha! A co když to není nefunkční jabloň? Co když je to perfektně fungující větvoň?“
A od té doby mám na zahradě starou větvoň. Je skvělá. Každý rok z ní sklízím větvičky na podpal na zimu a každý rok zase doroste tak, že se pod jejím mohutným stínem mohu v létě příjemně schladit a odpočinout. A tak trochu si myslím, že se nakonec ulevilo mě i jí.
Markéta Viehmannová
