Čím víc se nám otevírá on – line svět, tím víc mi přijde, že lidé mají větší odvahu. Odvahu napsat svůj názor. Vždy je asi jednodušší ho napsat z domova, aniž mě někdo vidí a neříct ho přímo do očí. A tak se agresivní názory a diskuse staly běžnou součástí našich životů. Někoho to dokonce baví, někomu je z toho smutno.
Když někdo napíše něco ostrého, agresivního a ještě názorově úplně na opačném konci než jsem já, nemyslím, že bych si s tímto člověkem měla co říct. Vždy jsem to brala tak, že je prostě jinde a jsou to jiné vody, které se neprotínají.
Jenže…
Během léta jsem na své firmě udělala zábavnou akci pro klienty. Dopadla úžasně a účastnil se jí i jiný člověk, který zaplnil druhou část programu. To, co s klienty dělal, jaké měl porozumění, jak byl zábavný mi až bralo dech. Já si ho na první dobrou zamilovala. A dokonce během léta ještě dvě zábavná představení s ním shlédla.
Neuplynuly ani dva měsíce a v Praze proběhla velice vyhrocená demonstrace. Ta, která tvoří protivku mých postojů. A najednou vidím, že daný člověk s nimi sdílí názory a nejen to, on na té demonstraci dokonce byl. Na sociálních sítích vidím i jeho výstupy ve vypjatých diskusích.
Poprvé v životě se mi stalo, že kdybych ho dnes znovu potkala, pohladila bych ho. Ne za jeho názory, ale za to, jaký je v srdci.
Černobílé vidění ostří hrany. Láska, která je v každém v nějaké míře, je tupí. Mnoho si myslíme, že víme a máme jasno, až přijde okamžik, který nám tohle jasno rozbije.
Já ho jednoduše nedokážu přestat mít ráda…
Irena Vrbová
