Na posledním treku se mi stalo něco s jednou hůlkou, nešla mi najednou rozložit. Silní muži to zvládli, ale já ne. Tak den před odjezdem na další výlet jsem zamířila do obchodu pro radu a pomoc. A když už jsem tam jela, ještě jsem si chtěla dokoupit nějaké lepší oblečení.

Od dveří mě uvítala jedna dáma, jejíž úsměv zatvrdl ve chvíli, kdy jsem řekla, že mám problém s hůlkou. Na pomoc hned přiskočila druhá prodavačka a obě se na mě začaly dívat pohledem, na který se ve filmech glosuje: „Provedla jsem něco, šerife?“

Našla jsem lísteček a mezitím vysvětlovala, že jedna hůlka jde lehce a druhá těžce… než jsem stihla říct, že si jdu jen pro radu a rozhodně nechci dnes uplatňovat žádnou reklamaci, tak druhá z prodavaček na sílu hůlku složila a začala mi vysvětlovat, že není problém v hůlce, ale ve mně…

Musím se přiznat, zaskočilo mě to a už velmi nešťastně a nesměle jsem dokola opakovala, že to takhle nebylo od začátku a až napotřetí jsem v argumentační přesilovce 2 na 1 stihla říct, že mě jen zajímalo, jestli na to nemají nějaký fígl… Najednou jedna z nich hůlku rozšroubovala a ukázala mi uzel, který se dá povolit.

Vypadla jsem z krámu, ani jsem nevěděla jak a myslím, že jsme byly rády všechny 3, že už je to za námi. Až po cestě mi došlo, že jsem nekoupila nic z toho, co jsem na zítřek ještě potřebovala. „Sakra, teď abych se stavovala ještě někde po cestě…“ Rozladěná jsem vystoupila o 2 zastávky dřív a vplula do prvního krámu, který jsem zahlédla.

„Máte merino ponožky?… Super, tak si vezmu tyhle… Ne, nechci nic jiného!“, vypadá to, že na mě emoce z předchozího krámu ulpěly a nechtějí se mě úplně pustit.

Jenže paní prodavačka markuje, mile se na mě usmívá a povídá: „A kam jedete? A jak se Vám stalo, že jste ztratila jednu ponožku? Vy jste byla loni ve Španělsku? Kolegyně tam byla a říkala, že nádhera…“

Vycházím z obchodu a trvá mi ještě dobrých 5 kroků než mi dojde, že se usmívám a že moje odpověď, že nic jiného nechci, už neplatí. Vlastně bych u téhle paní chtěla nakupovat ještě chvilku. Obracím se na patě a těším se, až ji vyhledám pohledem a řeknu jí: „Tak mě tu máte zpátky.“ Po patnácti minutách odcházím se vším, co jsem potřebovala a ještě s vůní do bot, kterou normálně vždycky odmítám. 😊

 

 

Markéta Viehmannová