„Už toho mám plný zuby! Strašně mi chybí se jen tak sebrat a odjet kamkoli do světa. Přijdu si tu jako v krabici, svázanej všema zákazama, příkazama, omezeníma… prostě mě ubíjí tancovat, jak někdo píská, chci být volný! Hele, víš co, pojeďme do Itálie, jen na prodloužený víkend, to by šlo, ne? 😊.“
„Jo, to by šlo 😊 Já bych si mohla udělat prodloužený víkend za 3 týdny, tak pojedem?“
„Aha, tak to ne, já nechci čekat, nechci nic takhle plánovat, potřebuji tu svobodu se teď rozhodnout a být spontánní, tak to já pojedu sám.“
Po měsíci…
„Ahoj, tak jak sis to užil v Itálii?“
„No, ještě mi to nevyšlo, pořád něco zařizuju, ale už bych fakt potřeboval vypnout, na nic nemyslet, dát si víno a koukat na moře.“
„Tak víš co? Jedeme koupit víno, vezmu Tě na chatu, tam není nikde ani živáčka, sice tam není moře, ale vypijeme si to víno u rybníka 😊.“
„Supr, tak jedem! Jo a nevadilo by to vzít zítra přes moji babičku, volala mi dnes, že potřebuje posekat zahradu a asi bychom rovnou nabrali moji mámu a odvezli ji domů. Vyjet můžu tak za 2 hodiny, sice se mi dnes nechtělo, ale kamarád trval na tom, že potřebuje, abych mu pomohl vybrat paddleboard.“
„Tak mu řekni, že si potřebuješ dnes už odpočinout ne?“
„To nemůžu…“
Za dvě hodiny…
„Ahoj, prosím Tě, volala mi teď známá, že jí protéká záchod, musel jsem slíbit, že se na to hned ráno dojdu podívat…“
A mě zní hlavou: „Ubíjí mě tancovat, jak někdo píská…“ a tak trochu si říkám, že ty zákazy, příkazy a omezení dané státem jsou v tom tentokrát opravdu nevinně.
Co nám doopravdy dává/bere svobodu?
To, co nám dovolí/zakáže naše okolí nebo to, co jsme schopni dovolit sami sobě?
Markéta Viehmannová
