Jsou vedra, po kovidu se zase vše rozběhlo a je u nás hodně práce, je zpět dopravní stres v ulicích a přišlo ráno, kdy nevím, čí jsem. Dostavila se únava snad ani ne z dnů, spíš z měsíců.
Dokonce po dlouhé době spím v penzionu. Ráno se probouzím, na hlavě tornádo, které mívám, když spím tvrději než dítě. Probouzím se s myšlenkou, že být dítětem je vlastně krásné. A tak jdu před penzion, je hodně brzy a sedám na lavičku. Taková zmuchlaná, beze jména. Internet je plný fotek ze záplav v Německu a auto srazilo u Olomouce motorku.
Kafe? Ozve se mi za zády… Otočím se a tam v okýnku stojí žena, dívá se na mě. Můj pohled odevzdaně odejde do plachosti a tvář do úsměvu. Probouzím se, ale vždyť už jsem se dnes jednou probudila. Probouzím se podruhé skrze ni.
Za chvíli mi podává kávu a buchtu, kterou včera v noci upekla a její pohled bych zaplatila zlatem…nebo Bitcoinem? Raději ne, raději svým úsměvem.
Ta buchta je nejlepší za poslední roky, mobil nevím, kam jsem položila a tu ženu chci vidět každý den…
Jsem šťastný člověk, nevidím ji denně, ale „vidím“ ji skoro denně…někoho, kdo umí úsměvem změnit můj svět….
Irena Vrbová
