V lidech a knihách.

Mám schůzku s ženou, se kterou už půl roku spolupracuji. Neznáme se tolik osobně, ale je v ní něco, co mi dává i jen letmou komunikací v e-mailech s ní inspiraci. Jako by měla postoj k životu, který je pro mě zatím neuchopitelný, ale cítím, že za tou lehce staženou oponou něco zajímavého bude.

Dnešní schůzka je trošku mazec, leje, je lehce nad nulou a já nemohu najít tu restauraci, kde máme spolu oběd. Nakonec nacházím, usedám a po chvíli přichází ona.

Objednáme si jídlo a najednou říká: „Ty víš, co provedl můj manžel?“

Zírám na ni s otázkou v očích, nečekala jsem tak osobní téma. Jen vím, že manžel je velice šikovný, píše knihy, pracuje v marketingu a PR.

„No, byl závislý na sázení. Já to nevěděla. Došlo mi to až když už bylo hodně pozdě. Přišli jsme o byt, který jsme měli. Chodíme už rok na terapie. Chodím tam s ním. Spolu to zvládáme, z nejhoršího jsme venku. Nakonec jsme to řekli i naší holčičce, je jí 12. Po měsíci přišla ze školy, že kamarádka má tatínka ve vězení a že řekla, že její tatínek tam málem byl taky, protože je gambler,“ usměje se nad dětským vyložením celého stavu, když se dcera snaží ukázat, že její táta je taky bourák😊

Hledím na ni. Zapomínám na vše, co jsem jí chtěla pracovního říci. Jihnou mi oči. Znám ji tak málo a už teď vím, že jí chci být blíž a chodit s ní na oběd každý měsíc. Jak málo někdy stačí, aby člověk zjistil, že jeho problémy jsou vesměs malinkaté.

Poslouchám ji dál a dál. Každé slovo a větu. Přemýšlím, kde se vzala ta míra pochopení pro jejího muže za cenu ztráty všeho materiálního. Zřejmě v jejím srdci.

Pracovního jsme neprobraly nic. Ale ani nebylo potřeba. Já už teď vím, že s ní budu pracovat dlouho a že často budou věci vznikat, aniž budeme mluvit. Tam kde je laskavost se mnohé rodí samo…

 

 

Irena Vrbová