Loni se mi vdávala kamarádka, a protože jsou s manželem fandové historie, podařilo se jim ze známosti zajistit pro svatbu i své hosty na přespání zámek. Bylo mi divné, že jsem tam neviděla jejich dobrého kamaráda tak jsem se jich na něj po svatbě ptala.
„No, on tam byl, den před svatbou, měl nám pomoct a přespat do druhého dne. Nicméně přijel dřív než my a rovnou se šel ubytovat do nejlepší a nejbližší místnosti. Ta je ale odedávna blokovaná pro lidi, kteří na zámku během celého roku vypomáhají, takže ho hned ve dveřích mladá dcera kastelána s prořízlou pusou vyprovodila… On to neustál, rozčílil se a odjel pryč. Na druhý den chtěl dorazit na svatbu, ale doma se mu to rozleželo a začal se stydět, že se vytočil kvůli mladé holce, tak nakonec nepřijel vůbec.“
„Ach jo, takže odjel kvůli jednomu egu a nepřijel kvůli druhému…?“
„No, tak si to myslím. Víš, on byl dřív hodně důležitý, byl zvyklý, že s ním lidi jednají v rukavičkách. Teď už je v důchodu a myslím, že nezvládá, že tolik úcty nedostává automaticky. Nejhorší je, že já to vím, ale stejně jsem na něj naštvaná, že nás takhle zazdil, že se rozhodl zavřít doma než aby byl s námi. A možná je to teď moje ego, ale od té doby moc nejsme v kontaktu…“
A tak nám ego občas poručí odejít odněkud, kde bychom chtěli být, a někdy nám nedovolí se vrátit zpět, i kdybychom si to přáli. A dalo by se toho napsat asi spousta chytrého o egu a o tom, že to za to, co ztrácíme přece nestojí… Ale já napíšu jen: „Ach jo…“ a to, kolik a jak velkých „ach jo“ budeme mít v životě si musíme každý vybojovat sám za sebe.
Markéta Viehmannová
