Mám ráda běžecké závody a bývala doba, a věřím, že se vrátí, že se v Praze běhával půlmaraton a maraton o 10 000 účastnících. Dokonce se ty běhy staly tak populární, že startovné bylo vyprodané dlouhé měsíce dopředu. A co český člověk nevymyslí?
Někteří si nakoupili startovních čísel více a před závodem je prodávali za trojnásobnou cenu. Nevím, zda to byli běžci či neběžci, ze zkušenosti bych řekla, že to druhé.
Včera jsem se rozhodla, že nepoběžím vídeňský maraton. Moje nejdražší startovné za můj život v nominální hodnotě ceny. Tak co s tím, nechat ho propadnout je asi škoda. A tak dávám na FB na skupinu BĚŽCI vzkaz, že daruji startovné. Přihlásilo se velké množství lidí, ale první byla velice sympatická ironmanka. Přepis se podařil snad do dvou minut a přichází zpráva:
Kolik vám dlužím? Mám ohromnou radost, nepoběžím sama, já startovné měla, ale takhle může běžet i moje kamarádka. To je tak skvělé! Děkujeme!
Odpověď: Ne, nedlužíte mi nic, užijte si to!
A odpověď pro mě? Bože, ta její radost je příjemná. Tolik jsem za dárek dlouho nedostala. Tak této pocit mi zřejmě vydrží do konce týdne. Kolik bych za něj dala? Nevím, tohle nekupuji, ani neprodávám. Pak by se to stalo jen letmým zbožím…
Irena Vrbová
