Nedávno jsem shlédla díl Reality show, kde mě zaujala jedna z aktérek. Tedy ona se nedala moc přehlédnout, vplula do místnosti a okamžitě začala komentovat vše a všechny kolem sebe.

„Bože, ty máš pearsing v obočí? To jsi snad pornoherec z 90. let?“

„Moje milá, měla by ses o sebe víc starat, je jasné, že takhle žádného muže neokouzlíš.“

„Ten pes hrozně smrdí, všem to vadí, ale nikdo nemá odvahu Ti říct, ať ho odvedeš.“

„…no já jsem prostě jen svá a upřímná!“

 

Upřímnost je krásná vlastnost, většina lidí hledá upřímné kamarády, partnery a sami u sebe si této vlastnosti cení…

Až na to, že občas to, co se za upřímnost obléká, je právě to, co v místnosti nejvíc smrdí…

Kdy je to odvážná upřímnost a kdy už jen slepá neurvalost?

 

Když hodnotím lidi kolem sebe, aniž by se mě někdo ptal?

Když mám názor a myslím si, že si to samé musí myslet všichni ostatní?

Když je mi něco proti vůli a musím to říct i když se mě to nedotýká?

 

nebo

 

Když jsem upřímná sama k sobě, i když se mi nelíbí, co slyším?

Když si přiznám, že musím začít dělat něco jinak?

Když se mě blízký člověk zeptá na názor a já mu řeknu, co si myslím, i když nás to bolí oba?

 

Možná poznávacím znamením je, že být upřímný v pravém slova smyslu vlastně není pro člověka vůbec tak jednoduché, jako být prostě jen neurvalý.

 

 

Markéta Viehmannová