Když jsme se začaly trochu neplánovaně starat o zahradu, tak mi teprve v plné síle došlo spojení „zahrada mysli“. Projít kousek po kousku a vytrhat plevel. Nejdřív jsem začala hodně povrchově, než jsem pochopila, že pokud tu půdu pořádně nezkypřím a nezbavím všech kořenů, které jsou často velmi dlouhé a zapuštěné mnohem hlouběji, než by člověk vůbec očekával, tak je do týdne zpět všechno v plné síle. Taky je fajn vědět, kterou rostlinku nechat a které se zbavit, protože škodí. Může mít i svoje masky, které nějaký čas nedovolí nahlédnout, co se pod ní skrývá – ty její se jmenují mulčovací folie a kůra nebo zahradní štěrk. 😊 Ale ani tady žádná maska nedokáže maskovat spolehlivě a dlouhodobě, jednou se rozdrolí a rozpadne. Pokud se mi přestane líbit, jak ta moje zahrada vypadá, tak mi nebrání začít jinak a osázet ji úplně znovu a trpělivě čekat, než rozkvete.
I když mě vlastně jeden zásadní rozdíl napadá. Zahrada má jednu velkou výhodu. Pokud se o zahradu nechci nebo nemůžu starat, tak si ji jednoduše nepořídím. Nebo pravidelně platím nemalé částky někomu, kdo se postará za mě o to, aby byla krásná. Ale ani nejdražší kouč, psycholog nebo plná stěna certifikátů z prestižní škol a kurzů mi toto s mou myslí nezajistí. Pokud se do své zahrady nebudu pravidelně a trpělivě vracet a zkoumat poctivě každou rostlinkou své mysli a rozhodovat se, o které pečovat a nechat je růst a prospívat, tak si ani nemusím všimnout, že je plná plevele.
Šárka Sonnková
