Často se mi stane, že lidé si myslí, že emoce jsou jen ženská záležitost. Kdo ví…
Živím se částečně jako lektor a přednáším. Většinou mužům, sem tam se mi na semináři objeví žena. A tak jednoho dne začnu. Představím se, uvedu celý den a probíhá první blok. Už první minuty vím, že je něco jinak.
O přestávce se ptám kolegyně, která dělá na semináři servis a podporu:
„Co s tím uděláme?“
Odpovídá: „Kdo myslíš, že to je?“
„Ten Tomáš, je v nenávisti. Těžko to ale bude mít něco s námi, nezná nás. A pokud by se mu sem nechtělo, protože ho poslal šéf, těžko by padnul emočně až takhle nízko. Chvílemi se i chvěje.“
Tomáš seděl. Hýbal se málo. Nikdo v místnosti netušil, co vše ta emoce dělá s ostatními. Jinak velice pozitivní pán, sedící za Tomášem, začal být jízlivý a tématiku napadat.
„Co uděláme?“, ptá se kolegyně.
„Běž za ním a zeptej se ho, zda je mu dobře. Že vidíme, že se něco děje a může jet domů. Určitě není nutnost, aby tu byl.“
Kolegyně se za chvíli vrací. Tomáš nakonec zůstává celý den. Emoce se rozpustila, ale jeho netečnost zůstala. Později jsem se dozvěděla, že se rozvádí, bojuje o děti a před příjezdem k nám měl hovor s manželkou.
Emoce, emoce, emoce…lidé, lidé, lidé…nic není tak jednoduché, jak se mnohdy zdá.
Irena Vrbová
