Nedávno jsem se cestou do práce zastavila koupit si snídani v nedalekém obchůdku. Měla jsem „jasně naplánované“, co si dám, a už z domu jsem se těšila na koláč. Svůj oblíbený. Jenže ejhle. Dodavatel sladkého pečiva měl zpoždění a koláče nebyly. V první chvíli mě to úplně rozhodilo, zaskočilo. Moje ego se nechtělo pustit představy vysněné snídaně. Nakonec jsem si koupila něco jiného a snídaně byla výborná.
Banální situace. Zcela určitě. Ale na ní jsem si uvědomila, jak moc se člověk dokáže „zaseknout“ ve lpění. A co teprve, pokud se jedná o něco mnohem významnějšího, než je koláček ke snídani.
Lpění je závislost. Neschopnost nebo neochota něčeho se vzdát nebo pustit. Máme pocit, že bez toho, na čem lpíme nejsme schopni jít dál, že nepřežijeme. Můžeme lpět na svých myšlenkách, názorech, vztazích, partnerech, rodičích, práci, společenském postavení nebo majetku. Jenže čím urputněji na něčem lpíme, tím dál nás to posouvá od našeho cíle. Pohlcuje nás strach, necítíme se svobodně. Naše jednání a chování svobodu v podstatě vylučuje. Zvyšuje se naše nepohodlí. Snažíme se zastavit řeku, která potřebuje plynout, ne vytvářet stojaté vody. Stojaté vody nesvědčí ani řekám ani našim životům.
Šárka Sonnková