Ani už nevím, jak se to stalo, ale vyrážím s dvěma pokročilými důchodkyněmi na Balt. Samy by to už nedaly, se zájezdem asi taky ne.

Vyzvedávám první. Chvilka nostalgie, romantiky, slzy v očích, kdy ji vyprovází manžel a pes. Manžel potichu hlesne: „Budu tu jako kůl v plotě.“☹

Za dvacet minut vyzvedávám druhou. Tam je to již jiné. V okně ve druhém patře na ni mává dvouletý Kája, který bydlí v bytě naproti ní.

„Kájo, ahooooj, za týden ti tetu vrátím, věř mi!“, křičím na něj. On mává o 106, až mamince skoro z okna nevypadne a řehtá se.

Startuji auto, dle loučení to vypadá, že jedeme na dva roky😊

Na zadním sedadle se něco pořád požďuchuje a směje. Vypráví si zřejmě životní zážitky. Dle nich jsem naprosto neradostný člověk😊😊😊 Třepe se mi celé auto.

První kolaps, jedna se po třech hodinách jízdy tajně odpásává. Auto začne hulákat na lesy. „Která jste se odpásala?“, huknu na ně. Ticho. „Tak která? Nedělejte, že žádná! Jinak to auto nepřestane řvát!“

„Ono to pozná? A do prdele! Ty moderní věci stojí na hov…!“😊, zahudruje teta a pásá se. Druhá teta se jí poťouchle směje😊

To pravé ořechové nastává u moře.

„Kde jsou?“, ptá se mě moje partnerka. „Jedna stojí na břehu a bojí se, druhá plave doprostřed oceánu k plachetnicím.“

Jenže ta druhá se začne vracet. Vyleze z moře a bere první za ruku. Jde opatrně bokem, ale odvážně postupuje. Druhá najednou kecne na zadek a nemůže vstát. Zaváhám, zda tam jít…ale něco mě zastavuje. Ještě ne.

Najednou ta první tu druhou nějak záhadně zvedne, už zase obě stojí. A jdou pomalinku do moře.

Po chvíli slyším tu bojácnější: „Proč na mě mluvíš jako na svá vnoučata? Je mi 75!“

A šup..a dál šup…za dva dny odvaha vzala za své a už jsou v moři obě bez bázně a strachu.

„Hele, stejně fixluješ, Bůh ví, zda nemáš v kabelce láhev a necucáš si a pak to vrávorání svaluješ na vlny,“ tak takhle se ještě večer pošťuchují.

Přemýšlím, zda byl větší můj strach s nimi odjet nebo strach tety z moře. Je to jedno, obě jsme si navzájem daly velký dar a tím je velikost života…skrze míru naší odvahy. Carpe vitam!

Je mi s nimi fakt krásně. Takhle chci žít za pár desítek let!

 

 

Irena Vrbová