Mám v kanceláři hezký červený presovač. Říkám mu „čekatel“. Já totiž často do něj dám kapsli, stisknu tlačítko zahřívání a než se zahřeje, což trvá pár vteřin, jdu většinou něco udělat. Buď na WC, nebo si nalít vodu, nebo zapnout PC, prostě něco, co je rychlé.
A čekatel je proto, že se k němu někdy prostě nevrátím. On se nahřeje, je připraven mi dát kávu a já už zapomenu, že jsem ji chtěla. Do hodiny většinou přijde myšlenka, že bych si dala kafe a koukám, že jeden pokus už tu dnes byl😊
Ale někdy je to jinak, jako dnes. Úvod stejný, čekatel má kapsli v hrdle, zahřívá se a mezitím si zavolám kolegyni. Potřebuji ji něco rychle říct. Začnu mluvit, ona na mě kouká, poslouchá, pokyvuje hlavou a pomalu se přesunuje k mému kávovaru. Spustí kávu a…. já se zastavím. Nevím, co se stalo, ale najednou vidím, jak mám krásnou kolegyni. Vším, co se stalo během poslední minuty. I hodně cítím, že chci, aby tu byla. Ne pro tu kávu, pro ten okamžik, kdy mě vrátila do života.
Irena Vrbová
