Je mi deset a se samými jedničkami, kvůli kterým jsem se nemusela ani snažit, přestupuji na víceletý gympl. Na první hodinu angličtiny nastupuje sebevědomá, ale milá paní učitelka, která nám vysvětluje systém známkování svých legendárních testů, které kopírují princip státnicových zkoušek z anglického jazyka… „Když budete mít správně 90% testu, gratuluji vám, právě jste se dostali na okraj známkovací škály čili za 5.“

Od tohoto dne jsem poprvé v životě zjistila, co to znamená zabrat ve škole, vlastně si nevzpomínám, že bych se v prvních dvou letech učila něco jiného než angličtinu. Ani jsem nikdy netušila, jaké vítězství bude dostat se ke čtyřce a neumíte si představit, co se ve mně dělo, když jsem od téhle Paní Učitelky dostala svoji první dvojku!

Nikdy nám nic neodpustila, nikdy neuhnula ze svého systému známkování, měřila všem stejně drsně, česky na nás promluvila jen ve chvíli, kdy ve srandě říkávala: „Já chci příplatky za učení mimozemšťanů!“ A světe div se… my jsme ji milovali. My, problémová třída, kterou někteří učitelé během hodin sotva zvládali.

Po čtyřech letech jsem i já byla natolik sebevědomá, že jsem věděla, že umím anglicky říct cokoli na co si jen vzpomenu, byl to dobrý pocit, dalo by se říct, že jsem na sebe byla hrdá, i když bych to takhle asi tenkrát nepojmenovala.

Někteří z nás si dokonce došli pro svůj první certifikát z angličtiny. A tak, jak jsme byli před zkouškami nervózní, přišla k nám Paní Učitelka, která nás normálně v podstatě nechválila, a říká: „Uklidněte se, jste hodně dobří, jsem si jistá, že to všichni dáte!“

A já tak vím, že nejlepší učitel nebo šéf je pro mě ten, který hlavně chce, abych to někam dotáhla a měla pak sama ze sebe dobrý pocit. A to i přesto nebo možná právě proto, že bych bývala při té první hodině nejradši utekla. To bych si ale na ten dobrý pocit „potom“ nikdy nesáhla.

 

 

Markéta Viehmannová