Mám sestřenku, mám ji moc ráda, jedna jediná věc mě na ní štve. Vždycky, když se sejdeme, nikdy se nevypravíme nikam včas anebo já nikdy neodejdu v tu dobu, kdy chci. Jako by mě neslyšela, když říkám: „Za 10 minut odcházíme nebo to nestihnem.“ nebo „Já dopiju tohle pití a odcházím.“ Vždy si těsně předtím například objedná další drink… a já si tedy objednám taky, protože je mi blbé ji tam nechat, ale jsem vlastně naštvaná.
Jednou jsme jí pořádali tajnou oslavu a její kamarádka ji měla vylákat z bytu do restaurace, zatímco my vše připravíme u ní doma. Když jsme měli vše přichystané, říkám skepticky naší společné známé: „Hele, já nevím, jestli to byl dobrý nápad s tou restaurací, vždyť tady teď budeme čekat 2 hodiny než přijdou… To ta Jana nemá jednoduchý úkol sem Lenku dotáhnout na čas.“
A dostává se mi odpovědi: „No hele, já si myslím, že to bude v pohodě, já jsem nikdy nezažila, že by se to Janě takhle s Lenkou dělo, ona prostě zavelí jdeme a ono se fakt jde. Já to tedy mám s Lenkou stejně jako ty, nevím, čím to je…“
A sakra… jak ty reflexe občas bolí, jako když člověk narazí obličejem do skleněných balkonových dveří, jak se začne stydět.
„No, já asi vím, čím to je, jsme moc měkký, nic neřeknem a ani se nezvednem…“
A to je pak těžké, po někom chtít, aby se choval podle našich představ, když se podle svých vlastních představ nakonec nechováme ani my sami.
Markéta Viehmannová
