Sedím a hledím na domy míhající se cestou kolem. Za mnou přisedá někdo…spíš dva:

„Mařenko, já do toho bytu nemohu chodit, nedělá mi to dobře. Bývával tak ozdobený a teď? Ubližuje mi to.“

„No jooo, ale stačí, když je čistý, ozdoby být ani nemusí, ale ani to není viď?“

Vypadá to na dva seniory kolem 80-sáti let.

„Není, manželka tam mívala květiny, a ty krásné koberce. On jen spí a nikam nechodí, ani do práce ne.“

„No joooo, to víš, do práce by se muselo vstávat. Ti tví příbuzní, nikdo z nich nezůstal normální. Ani tento Jirka ne“, odmlčí se na chvíli, „v Kotvě v prvním patře je výstava retro.“

„Jakého retro? Co je to retro?“

„No věci, co jsme mívali my. Starý věci. Skříně, stolky, a tak. Teď všichni jen ťukají do hodinek a tabulek. Je jiná doba. Už nikdy nebude to, co bylo.“

„Nebude, vše je jinak. A divně. I ten Jirka.“

Najednou mě ze smutku, který mi vznikl nad daným rozhovorem, probudí kamarád matematik, co sedí vedle mě a dloubne mi do žeber: „Který z axiomů máš nejradši?“

„Axióm rovnosti.“

„Opravdu?“

„Jo, člověk byl, je a bude člověk. Bez ohledu na to, co dělá, kolik vydělává, jaké má tituly, jak se myje a co je kolem něj. Bez ohledu na to, kolik roků nás dělí od toho či onoho.“

 

 

Irena Vrbová