Předevčírem naproti mně dosedla klientka.
„Letos, jedu na tři týdny na dovolenou, celá rodina. Nebyla jsem pořádně 5 let.“
„A kdy pojedete sama?“, zeptám se.
Neodpovídá, kouká, nakonec udiveně: „Jak jako sama? A co bych tam sama dělala? Vy jezdíte na dovolenou sama? To si vůbec nedovedu představit, co bych tam dělala.“
Bylo to úsměvné. Natolik jí to vzalo pozornost, že mi teď denně píše smsky a tu myšlenku si pro sebe usazuje.
Každý údiv mnohdy znamená krásnou neznalost něčeho úžasného. Každý strach znamená mnohdy krásnou neznalost něčeho neznámého 😊
Ano, jezdím sama. Jednou ročně na týden. Zbytek se svojí smečkou milovaných.
Prý se malinké děti dokážou napojit „nahoru“ než ztratí tuto dovednost skrze okolní vjemy. A prý po smrti ještě chvíli „vidíme“.
Možná vidíme po smrti, co jsme nestihli někomu říct, něco schovat, někde se stavit, něco upustit nebo vůbec pustit, nebo ..nebo….nebo…a už to ani nestihneme.
Nechci se probudit na pitevně a tohle vidět. A tak si pitvám dřív. Své touhy, sny, kde stojím a co vidím. A to jednoduše nelze, když na vás někdo pořád mluví 😊 To jde v tiché samotě. A vlastně s té tiché samotě přijde vždy moje čistá nahota
Je to úplně jiná dovolená. A většinou ve mně rezonuje celý rok.
Irena Vrbová
