Search

Co sám sobě přát?

Narodila jsem se s přeskáčema na nohách a v 7letech jsem si na vleku POMA všimla trenéra lyžování. Propojila jsem to se svojí lyžařskou vášní a nějak si v duchu řekla, že si vezmu za manžela lyžaře, co bude mít oddíl lyžování a trénovat děti.

Říká se, že sny se plní, když v nich nejsou pochybnosti. Mně se splnily ty, na které jsem pak věkem zapomněla. Zrovna i tento. Jen jsem se krapet sekla, není to muž, ale žena. Ale! oddíl má a děti trénuje taky.

Ne vždy se však sny promyslí do hloubky. A tak mi uniklo, že najít si trenérku lyžování skýtá takovou drobnost, že budu celou zimu sama kromě Štědrého dne, kdy trénink tedy opravdu výjimečně není.  

„A tak co s tím…?“ Jsem si řekla před 23 lety…

A začala jsem chodit na horský hřeben Orliček. Ráno vstanu, nasnídám se, převezu se 15 km na běžeckou trať a v 7 hodin už mám na nohou běžky. Velkou část zimy za tmy, často při svitu měsíce, který se po 8 hodině zlomí ve východ slunce. Už dávno neběžím jen ten hřeben, probíhám celé své srdce, komnatu po komnatě, dokonce jsme měla několik i těch 13 – tých…

Mám tam také skalní kamarády, povětšinou chlapy matadory, kteří chvíli po mně vybíhají taky sami. Jsou to 10 – minutová kamarádství, protože během deseti minut nám začne být zima a musíme běžet dál. Dořekneme si to za týden. 😊 Znám některé už dvacet let a stále drží. 😊

A pak znám sebe. Nikdy jsem si sama se sebou nepovídala tolik jako tam… nikdy jsem sebe tolik nevnímala… a vlastně tam jsem poznala největší lásku svého života … sebe!

A tak mi došlo, že nejvíc si umím pomoct sama, nejvíc se umím „podržet“, nejvíc umím sama sebe pobavit…ale bez těch kamarádů by to taky nešlo…stejně jako by to nešlo bez Orlického hřebene…

„Musím na hřeben, už to moc potřebuji…“

„A za kým? Vždyť tam v tuto hodinu budeš sama!?“

„Tam nikdy nejsem sama. Protože já už teď vím, že jediná jistota v mém životě jsem já. Posílená o těch tisíc kilometrů zde na hřebeni.“

Irena Vrbová

Sdílejte

Další příspěvky

Smysl v práci

Když mi bylo 19, šla jsem pinglovat stoly do zahraničí. Pak jsem deset let ředitelovala firmě o padesáti lidech. Pak

Já, člověk, nikdo..

Všechny ty slzy, pot a dřinu… Ledové sprchy a spalující žár… Úpící srdce i praskající hlavu… Lítosti, bolesti, emocí var…

To jsem ale dobrý kolega!

Herdek, není mi úplně dobře, trochu mě škrábe v krku, začíná mi rýma, jsem unavená až hanba… No ale není to

Nejlepší šéf

Královská tiskárna cenin, osm ozbrojených lupičů, osmdesát rukojmí a plán na největší padělatelskou loupež století. Do popředí kráčí mladá útlá