Někdy je opravdu hodně těžké rozhodnout se sám za sebe, těžší, než někomu poradit, jak se rozhodnout? Proč? Nejsme v jeho pocitech.
Stojím na malinké recepci hotelu v Sarajevu. Cena za dvě noci je sto bosenských marek. Vyndávám bankovku a dávám ji recepčnímu. Vypíše doklad, dá mi ho a já si jdu pro zavazadla k autu. Najednou ke mně recepční přibíhá a říká, že tu stovku nemá, že jsem mu asi nedala. Prý prohledal vše. Vracím se s ním. Prohledáme jeho kasu, celý pultík, jdeme na kolena na zem, nic. Trvá to už deset minut a on mi říká, ať to nechám, že musí pohledat sám. Já si jsem jistá, že jsem mu bankovku dala. Recepční mi přijde, že má stejnou jistotu.
Přijdu k autu, kde na mě čeká můj partner.
„Hele, víš, co se mi stalo?“, celé mu to vyprávím. V ruce držím peněženku a tam ta stovka prostě není. Musela jsem mu ji dát. Stojím, je ticho. Najednou mě napadne vytáhnout z podtrička brašničku, kde mám všechny marky, které jsem na začátku týdne vybrala z bankomatu. Počítám je a partner najednou říká: „Máš tam stovku navíc…“, spočítal, kolik stovek v bankovkách jsme měli a co jsme platili.
Ztuhnu. Já si pamatuji moment, kdy jsem recepčnímu stovku dala, ale vůbec jsem si nepamatovala moment, kdy mi ji vrátil, aby vypsal doklad a už vůbec ne okamžik, kdy jsem ji dala za tričko. Masakr! Co vím jistě, stalo se to tak, tvrdá fakta počtu bankovek promluvila.
„Co teď?“, ptám se. Odpověď vím, ale přešlapuji, cítím se trapně, hodně trapně.
„Běž tam, nejen kvůli němu, hlavně kvůli sobě.“
Ještě chvíli stojím, nadechnu se a jdu.
A děkuji, že jsem tak zajímavou situaci mohla prožít. Nejen, že mi ukázala mnohé o mých pocitech, ale i to, že pravda má i mnoho tónů podob. A ty tóny mohou být vidět, jen pokud jsem jim otevření a poté dáme průchod vlastní statečnosti.
Irena Vrbová
