Můj život je taková malá horská dráha. Nebyl snad ani jeden rok, kdy bych nešla do něčeho zcela nového, co skýtalo tolik nejistoty, že jsem v počátku potřebovala pytlík na zvracení, kdyby k tomu došlo.

A tak sedím s kamarádkou na pivku a vyprávím jí to.

„Hmm, to mi nepřijde,“ říká.

„Co ti nepřijde?“

„Že žiješ tolik mimo bezpečnou zónu…“

Pích, pích, pích….najednou jakoby mi někdo dloubnul do žeber. Většinou mám snahu tohle dloubnutí v sobě zkrotit a snažit se přijít na to, proč to zabolelo. Proč se něco ve mně vzedmulo a zlobí se. Co je tolik raněno?

Trvá mi to další dva dny. Kdy si přemílám svůj život tam a zpět. A vidím plno okamžiků, kdy jsem obavami málem po nocích okousala omítku ve své ložnici. A najednou mi dochází, že vše vně nás má podobnosti, možná něco vypadá opravdu stejně. Ale neexistuje stejnost našich vnitřních světů, které jsou natolik barevné a rozmanité, že pochopit je navzájem je často nemožné. Ale jedna cesta je – pochopit ten svůj vnitřní svět.

Přichází ohromná úleva. I přijetí, jak se může můj svět zdát při pohledu zvenčí. Vím, že film, který se jmenuje Můj život je v této chvíli pro mě daleko větší drama než pro moji kamarádku. Asi s ní za týden půjdu znovu na pivko. Její pohled mi dává větší lehkost do života. Tedy dokud se bavíme o mém😊 vnitřním světě.

Irena Vrbová