Pamatuji si na svou první noční směnu na lince krizové pomoci. V budově jsem byla sama a přede mnou ležely 2 telefony, na které mohl kdykoli někdo v krizi zavolat. Ačkoli „venku“ byl klid, můj vnitřní svět praskal ve švech vším tím stresem a pocity. Vzala jsem do ruky tlustou knihu s názvem „Krizová intervence“ a hned na úvodní straně jsem objevila nápis:

„Uklidněte se, máte víc času, než si myslíte.“

Dál jsem číst nemusela, protože to bylo vše, co jsem v tu chvíli potřebovala slyšet. A tuhle větu jsem si pro svůj budoucí život uložila do své „interní KPZtky“ (krabičky poslední záchrany).

Od té doby byl pro mě intuitivně čas spíš sbírkou mých pocitů nežli fyzikální veličinou. S velkou mírou nadsázky by se dokonce dalo říct, že člověk by už dávno čas mohl ovládat. Ten háček je v tom, že do té míry, do které sám dokáže ovládat svoje každodenní pocity.

Každý známe vteřiny, které se zdají být nekonečné…

Každý známe dny plné stresu, které sprintují až nemilosrdně a občas nám prsty protečou rychlostí blesku celé týdny…

Když jsem jezdívala na dětské tábory, měli jsme dokonce terminus technicus „táborový čas“ a všichni jsme věděli, co to znamená. Čas byl tak plný, že na jednu stranu rychle utíkal, ale na stranu druhou jeden den byl v pocitu mnohdy celým týdnem „normálního času“.

A tak často říkáme, že nás ovládá čas, já si to také často říkám. Nejčastěji v těch chvílích, kdy nedokážu sama sebe uklidnit tak, jako to kdysi zvládla ta skvělá knížka.

Markéta Viehmannová