Po prvním dnu školení našeho obchodníka přichází moment, kdy zadávám úkoly. Jde o to se naučit co nejlépe a nejpřesněji nazpaměť úvod schůzky a prezentaci toho, co nabízí. A přesně v tom momentu se většině z nich protočí panenky a začnou smlouvat… „To bude strašně umělé“…“Víte, já jsem spíše ten improvizační typ“…“Ten klient pozná, že to mám naučené a pošle mě pryč…“
Povím Vám teď jeden svůj zážitek. Moje kamarádka hodně běhá, a tak jsem se ocitla jako fanoušek na pražském půlmaratonu. Zatímco ona už se řadila k ostatním v zázemí, já jsem zaujala fandící místo. Zbývalo ještě hodně času a já začala pozorovat dva moderátory, kteří chodili po červeném koberci přímo u startu a střídali se o slovo. Z jednoho z nich jsem nemohla spustit oči, mluvil v neskutečném tempu, bez mrknutí oka přepínal mezi češtinou a angličtinou, a hlavně to dělal s takovými emocemi, že strhával všechny okolo.
Říkala jsem si: „To je neskutečný dar a přirozenost, co vidím.“ Až najednou jsem si všimla, že si s kolegou předávají slovo uprostřed věty. S naprostou přesností, s naprostou přirozeností, jako by mluvil jeden člověk. Vše bylo na slovo přesně naučené.
Mohlo mi to zkazit iluze? Mohlo, ale stal se pravý opak. Před závěrečnou minutou si můj favorit klekl na koleno a zavřel oči. Strašně se soustředil. Ale nesoustředil se na to, co bude říkat. Nesoustředil se na to, jaká slova použít, to už měl dávno v hlavě. Soustředil se na to, co se právě teď děje, na všechny běžce na startu a jak se cítí, na všechny fanoušky, kteří jsou nervózní za své blízké a pak vstal a v posledních 30 ti vteřinách k těm všem promluvil s takovou silou, energií a emocemi, že mi vlítly do očí slzy.
Ukázal mi, že opravdovost může přijít až ve chvíli, kdy můžeme přestat myslet na slova a soustředit se na to, co za nimi doopravdy stojí, co je ryzí a spontánní.
Markéta Viehmannová