Po 4 letech, kdy jsem maratony a vůbec delší běhy pověsila na hřebík, mě nějak začala svrbět moje běžecká vášeň. Tak jsem si řekla, že zkusím vyběhnout a zkusit na kolika km skončím…
Běžím…a běžím…zhruba na 6. km mě předjíždí sedmileté děti na kolech. Napřed holčička, za ní hned chlapec. Za chvíli je dobíhám, holčička je fuč a chlapec stojí, sedí na kolečku. Před ním kopec. Koukám na něj a jeho záda říkají: „To nedám..“, a stojí.
Zastavím se…koukám na něj…on koukne na mě, v očích selhání.
„Jak se jmenuješ?“, zeptám se ho.
„Martin…“
„Heleď, Martine, na co čekáš?“
„Maminka mi vždy říká, že když nemůžu, ať slezu…že nemusím.“
„No jo, jenže maminku tu teď nemáme, tak to uděláme jinak, jo?“
Chlapec kouká, po tváři mu teče slza.
„Hele, krásnou holku na sebe nikdy nemůžeš nechat čekat, jo? To za prvé. A za druhé, vrať se kousek, pořádně se rozjeď a jak mě budeš míjet, poběžím taky, potřebuji se taky dostat nahoru.“
Kluk obrátí kolo a jede kus zpět.
„A šlapej jako večerníček, jo? Prostě rychle nohama, jak to jde …“, houknu ještě na něj.
Rozpálil to solidně, já mu nestačila. Nahoře čeká holčička.
A nejen ona, i zřejmě jeho mamka plná hněvu, proč se baví s cizíma lidma.
„Mami, já to vyjel, vidělas mě? Vidělas to?“, křičí na ni plný nadšení. Sakra ten kluk mě nakopl, skončila jsem na 18. km…
Irena Vrbová
