Přišla ke mně na sezení, dosedla a první co řekla:
„Jsem neschopná?“
Koukám na ni. Chodí ke mně už dva a půl roku. Je to skokanka mé celoživotní klientely. Udělala největší skok na sobě sama ze všech, kteří ke mně kdy chodili. Na začátku by se takhle nezeptala, rovnou by přišla s tím, že neschopná a nehezká je. Myslela si to sama. To se hluboce změnilo. Nicméně pořád je to ještě křehké.
Tentokrát jí to řekl někdo jiný. Někdo, kdo v jejím životě dříve pobýval většinu času.
Jsi neschopná!
Zůstala mi ta věta v hlavě i po cestě autem domů. A tak jsem se zamyslela sama nad sebou, zda jsem to někdy někomu řekla. Neřekla. A zkusila jsem si představit, že to někomu řeknu.
A asi jsem se nějak nechala unést… Udělalo se mi zle. Zle z toho pocitu.
Jako bych stála na věži a měla skočit bungee jump a najednou se zarazila, představila si, že to nedopadne dobře a nedokázala skončit…tady v tomto případě to slovo druhému říct.
Říká se, že mluvení je kreslení bez gumy…
Jsi neschopná!
Jsou to dvě slova, ale kontejnér hnoje.
Otázka je, zda dovolíme, aby ho na nás někdo vylil.
„A jste tedy neschopná?“, ptám se já jí po dlouhé chvíli ticha.
Mlčí, dlouho se dívá z okna. Pak otočí pohled zpět na mě. „Ne, já ho poslala pryč. Tohle mi nikdo říkat nebude.“ Každý v sobě nosíme kontejnérek emocí….záleží jakých….a co s ním děláme …
Irena Vrbová
