Každý objekt má emoci. Baví mě návštěvy starých charismatických staveb, baví mě i návštěvy zcela opuštěných míst….tak nějak tam v té tichosti ruin člověk pocítí, kdo tam žil, co dělal, co cítil. Kdo tam vlastně bydlel.

Minulý týden jsem navštívila kamarádku, postavili s manželem dům před pár lety.

Vejdu do malé předsíňky a zuju boty. Následuje kuchyň spojená s obývákem. Cítím, že zde bydlí televize. Druhá část obýváku je plná fotografií manžela. Na každé fotce s někým..se lvem…s velikým krabem…s diplomem manažerského kurzu….zde bydlí….jeho druhé já?

Jdeme nahoru. První pokoj je velmi uklizený, ale bydlí v něm prázdnota….? Aha, pokoj dcery, která žije v Hamburku už tři roky.

Další pokoj ložnice plná činek. Tělocvična toho druhého „já“ zezdola….?

Procházím a cítím větší prázdnotu než v budově bývalé textilní továrny z Náchoda, kde jsem byla před měsícem.

Jsme zpět v předsíňce.

„Hele, kde vlastně bydlíš?“

Kouká na mě…

Neodpovídá. Ale znám ji dlouhá léta…myslím, že ví, kde bydlí. Jen asi dnes není připravena mi to říct.

A já? Pro mě je důležité, že to ví ona. Pak to nemusím vědět já. Domov se pozná….prostým pocitem…

Irena Vrbová

Sdílejte

Další příspěvky

Draze vykoupená zkušenost

Stalo se to v roce 1998. Jela jsem tenkrát napříč střední Amerikou, start a konec byl v Mexiku, cesta trvala celé léto.

Jak si najít práci?

Když jsem byla malá chtěla jsem být zvěrolékař. Později lékař a jako teenager plastický chirurg. Myslím, že to mělo velký

Máma

Máma je jen jedna. Můžeme vyměnit manžela/manželku, kamaráda, možná i tátu…?! Nevím. Máma je jedna, možná proto, že vdechla do