Poslední předvánoční posezení s kamarády a standardní otázka: „Tak jak to máte letos naplánované na svátky?“
„My se ženou zveme na Štědrý den rodiče, ale pak už chci mít klid, letos rozhodně nestrávím další dva dny po návštěvách, kašlu na to!“
„Já bych ráda letos všem vyšla vstříc, máme malý miminko, tak nikam nemůžeme, ale rozhodla jsem se tedy všechny pozvat k nám, nicméně začíná to být zajímavý, mě přijde, že si všichni vymýšlí a začínají si diktovat, jak to má probíhat…začínám se bát, že si to vůbec neužiju.“
„No já bych chtěla víc času strávit s přítelem na Moravě, odjet hned po Štědrém dnu, ale nevím, jak se na to budou tvářit naši…“
A tak přeju přes telefon všem krásné svátky a jsem zvědavá, jak to dopadlo…
„No, co Ti budu povídat, za chvíli odjíždíme na vánoční tour po příbuzných, mě se tak nechce!“
„Prosím Tě, všechno je jinak, my jsme nakonec všichni tři onemocněli, takže se žádné společné Vánoce nekonaly. A asi je blbý to takhle říct, ale já jsem fakt ráda, my jsme si to sami tak užili, i když zachumlaní v peřinách.“
„No bylo to trochu divoký, máma se naštvala a řekla mi: „Dělej si co chceš!“. Tak jsem to poprvé tak udělala, koupila jsem lístek na vlak a jedu! Uf 😊“
Nějak se nám stalo, že „udělat si věci, jak si přejeme“ je občas až nadlidský výkon. Někdy to vzdáme, abychom neměli jiné problémy, občas nám k tomu „pomůže“ už jen nemoc a někdy potřebujeme sebrat hodně osobní odvahy vyslovit své přání nahlas.
A já? Já jsem někde na cestě u: „Ale nebudem tam dlouho jo?“ Tak uvidíme kde budu příští rok😊
Markéta Viehmannová
