Jsem krkavčí teta…
Tedy takhle, svoje synovce miluji, ale když za nimi přijedu nebo oni za mnou, nekupuji jim žádné dárky. Vždycky mi to tak nějak přišlo zbytečné, zvlášť u malých dětí, které si nejradši hrají třeba na to, že deka je jeskyně, ve které samozřejmě klidně na půl dne vezmu jako správná teta hlavní roli spící medvědice 😊
Vzpomínám si na 2. Vánoce staršího synovce. Sešla se velká rodina a po večeři jsme si všichni stoupli a zpívali koledu. Synovec z toho byl tak u vytržení, že když jsme skončili a chtěli jít rozdávat dárky, začal plakat. Ta kopice dárků pod svítícím stromkem ho vůbec nezajímala. Chtěl, abychom tam spolu stáli a zpívali dál. Tak moc se mu líbilo se na nás všechny koukat.
O pár let později po rozbalení dárků už prohlásil: „A to už je všechno?“
A já si v hlavě pomyslela: „A sakra, tak už je „to“ pryč…“
A tak při jeho příštích narozeninách přijíždím a s sebou přivážím narozeninový dar. Za dveřmi sedám na bobek a halekám: „Všechno nejlepší! Mám pro Tebe dárek, pojď si pro něj 😊.“ Překvapený, že mě vidí se rozběhne ke mně. K mému překvapení ale nejde po dárku, ale takovou silou mě obejme, že neudržím rovnováhu, svalíme se oba na zem, chechtáme se a dobrých pět minut má ohromnou radost z toho, že kdykoli chci vstát mě povalí znovu na zem. A dárek se mezitím válí někde v koutě… „Není „to“ pryč! 😊“
Letos před Vánoci mě přijel navštívit mladší synovec s rodiči. Táta se prý v autě ptal, s čím si ten jeho rok a půl starý poklad bude u tety hrát, když tam nemá žádné hračky. A tak u tety skončil usazený v papírové krabici chřestící krabičkou od sirek (nevolejte na mě sociálku, prosím 😊) a zubící se na všechny strany.
Když pak volám mámě, říkám jí: „Ty mami, trénuj koledy, letos budeme zase zpívat!“
Markéta Viehmannová
