Dostala jsem od Ježíška čepičku. Růžovou. Zcela prakticky se mi téměř k ničemu nehodí, jenže…má na sobě nápis – „bjež, kam tě srdce táhne“…
Ježíšek byl opravdu štědrý, dal mi ještě dvě lahve vína. A jelikož jedna padla hned za vlast, raději jsem si tu čepičku večer nenasazovala, Bůh ví, jak by to dopadlo. No zcela jistě vím, že do kostela na půlnoční by mě nedovedla 😊
Tak jsem si ji nasadila až ráno. Pršelo, silně mrholilo. Venku víc bláto než sníh. A najednou se mi chtělo na hřebeny hor na běžky.
A tak mrknu z okna, no potěš. Psa by člověk nevyhnal, natož sebe. Pohled na situaci mi nepomohl.
Jenže mám tu čepičku už na hlavě…
Mrknu na mobil, zpráva od kamarádky: „Ty jdeš, já teda ne, nejsem blázen…“
Hmm, jenže mám tu čepičku na hlavě…
A tak se oblíknu. Vystrčit se před barák je na sílu s rozběhem. Dojedu nahoru. Na parkovišti stojí parta 4 lidí a právě nastupují zpět do auta a vzdávají to.
Jenže, já tu čepičku ještě nesundala…
A tak joooooo, první km je opruz, už nemrholí, už leje. Je přede mnou 5 km do kopce na Velkou Deštnou. Nejvyšší kopec Orliček. A tam nahoře se najednou vše mění a přitom stále prší. Já si tu čepičku musím strčit do kapsy a nasadit kapucu. Ale najednou ji nepotřebuji, už to jde samo a už vím, že poběžím dál a dlouho. A asi ani nikoho nepotkám…možná dlouho nepotkám.
Jsou rozhodnutí, u kterých, když by člověk měl čekat až potká toho, kdo ho podpoří…tak by se nedočkal. A proto někdy jsou lepší čepičky s nápisem – Bjež, kam tě srdce táhne. Protože ona tak nějak ví, že to srdce prostě vždycky ví a nikdy se nemýlí….jen to nevzdat na úpatí kopce…
Irena Vrbová