Search

Krize středního věku? V každém věku!

Vždycky jsem byla vděčná za to, že každý rok neřeším, že jsem o rok starší. Byla jsem vděčná za tuhle svou povahu, kdy si už od osmnácti přijdu v podstatě stejná. Dokonce jsem trochu rýpala do kamarádky, která to naopak řešila už od těch dvaceti.

Vždycky říkala: „Tyjo, 22, 25, 27, 30…. to je hrozný, přijdu si starší a starší a jaké Ti s věkem přibývají bolístky a vůbec problémy.“

A já blázen jsem se jí na to snažila argumentovat: „Hele, vždyť mě je teď tolik, kolik tobě, když jsi to říkala naposled a vůbec nic nepociťuji.“

Ona se nenechala: „No jó, ale to ještě nebylo nic oproti tomu, jak je to teď, to si počkej!“

A já se smála: „To je ale nekonečný, vždyť Tě nikdy věkem nedoženu.“ 😊

Zajímavé bylo, že když si našla svého životního partnera, přestala se svým věkem být nespokojená a už nikdy o něm nemluvila. Byla jsem za ni ráda.

 

Jenže ejhle, co na mě (imunní proti stáří) den po mých 35. narozeninách „skočilo“. Opravdu přes noc jsem se koukala na své fotky a začala otravovat své okolí tímto: „Tyjo, nepřijdu Ti nějaká jiná? Nemám víc vrásek? To takhle vypadám už delší dobu?“

Po pár nevěřícných pohledech jsem přestala otravovat okolí a začala jsem přemýšlet. Protože to, že by někdo zestárl přes noc a přesně v den svých narozenin bylo opravdu divné. A pomalu se začaly vynořovat větičky, které jsem si nenápadně říkala posledních pět let:

„Dítě? Do 35 času dost.“

„Vlastní bydlení? To stihnu do 35.“

„Dostat se do formy? Do 35 to organismus zvládá dobře, mám čas.“

Celých pět let mě to v různých chvílích uklidňovalo, abych si zavařila na ten jediný den, kdy se ledabyle pronesené věty střetly s realitou.

 

A tak jsem přestala věřit na to, že krize středního věku má cokoli společného s věkem. Krize středního věku může přijít kdykoli, když bychom chtěli něco, co nemáme a máme pocit, že už jsme to mít měli. A člověk by asi neměl odkládat „na někdy“ to, co pro to může udělat teď.

 

 

Markéta Viehmannová

 

 

Sdílejte

Další příspěvky

Moje první práce

Každý z nás si pamatuje svou první práci. Nervozita před prvním setkáním. Pocit jako kdyby nám v břiše dupalo stádo slonů. Snaha

Vdolky a jejich okraje

Moje babička pekla neskutečné koláče. Byl v nich tvaroh a různá ovoce, jednou meruňky, jindy rybíz, jindy borůvky. A nejlepší byly

Slovo chlapa

Nevím, zda se mi to zdá nebo už slovo a podpis nemá takovou váhu jako dřív? Kam se podělo to

Firma roku

Jako sportovec jsem vždy chtěla vyhrát medaili, nakonec mi jich doma ve skříni leží hodně za běh.  Ale upřímně, všechny,