Tak joooooo. Jsem tu. V nádherných bulharských horách. 😊 Za sebou mám třídenní přechod pohoří Rila a čeká mě taktéž třídenní přechod pohoří Pirin. Začínám být unavená. Od rána mám v nohách přece jen dost kilometrů v ne úplně jednoduchém terénu. Je 18:50, když nás autobus „vysadí“ s batohy a výbavou na 3 dny v horách v místě, odkud vyrážíme na chatu, kde budeme spát. 650 výškových metrů mě dělí od dnešního cíle. Sladká nevědomost – nemám naštěstí přesnou představu, jak vypadá 650 výškových metrů. Večeře, sprcha (když budu mít fakt velké štěstí, tak s teplou vodou) a postel. Sice náš průvodce tvrdí, že zatím rekord výstupu k chatě byl 53 min, ale z rovnováhy mě vyvede bulharský ukazatel, který hlásá 3 hodiny cesty.
Prvních 20 minut celkem jde, ale potom začne cesta prudce stoupat a jde se čím dál hůř. Při každém pohledu nahoru jen nekonečný kopec. A začínají chodit „našeptávači“:
„To nezvládneš.“
„Za chvilku bude tma a v tom lese se ztratíš, už teď není vidět žádná cesta.“
„Máš toto zapotřebí?“
„No schválně, podívej se nahoru, co všechno Tě ještě čeká!“
Hmm, pokud dovolím těmto myšlenkám dál se rozbalovat a větvit, tak fakt půjdu nahoru 3 hodiny a budu u toho naprosto zničená ☹ Tak to ne. Není cesta zpět, a i kdyby byla, tak bych to nevzdala.
- Zastavit se a vydýchat, abych získala odstup
- Říct si jasně, kde je můj cíl a nastavit směr
- Naporcovat ho na menší cíle – další ukazatel k chatě
- A ještě menší cíle – další krok a pak další krok
- Soustředit se jen na další krok
A krok za krokem pokračovat. Celkový cíl je zatím hodně daleko, ale ten nejbližší je jen na konci dalšího kroku. A po jednotlivých malých krůčcích se dá nakonec zvládnout cokoli.
Šárka Sonnková