Často se mě někdo zeptá, zda věřím v Boha. A já na to moc neumím odpovědět, dokud nevím, co tím druhý má na mysli. Většinou se dozvím, že tím myslí „někoho“, kdo je „nahoře“ a kdo nás řídí.

A v tohle já nevěřím. Nevěřím, že je nahoře, nebo že ho najdu v kostele, nebo v Himalájích. To jsou jen místa, body, které mi ho mohou připomenout. Stejně jako moje maminka, nebo neúspěch v práci.

Nicméně je pravdou, že jsem ho hledala. Nejprve opravdu v nebi a představovala si ho, jak tam běhá v noční košili. Poté jsem začala chodit do kostela, ale on tam nebyl. A pak přišlo období, kdy jsem ho už vědomě nehledala. Začala jsem hledat sebe. A toto hledání dosud neukončila.

Jsem na cestě sebeobjevování… a to už mi asi vydrží😊 Už jen proto, že to skýtá značný adrenalin.

Jsem na cestě svého života, který teče jako řeka. A Bůh se na ni dívá, na vše, co se v ní odehrává. Sedí uvnitř mě a pozoruje a čeká, zda mu dovolím promluvit. Já tedy tvořím Stvořitele?

Ano.

Šéfové často říkají: „Nejhorší je práce s lidma.“

A já říkám: “Ano, ale začněte u sebe. Až najdete Boha v sobě, půjde to s ostatními daleko, daleko lépe.“

 

 

Irena Vrbová