Ráda si sem tam zajedu na dovolenou sama, sleduji moře, lidi a nějak se mi dovnitř sebe vloudí, zda je vše v mém životě tak, já má být či ne. Jako loni, hodiny strávené na pláži v Bulharsku.

Každý den kolem desáté ráno na pláž přišla paní, otevřela knihu, četla a četla, kolem oběda zmizela a kolem třetí se objevila znovu. Sama. Co tu asi dělá? Přišlo mi, že se přijela zotavit z nějaké nemoci…bolesti…nebo?

Poslední den ji potkám v restauraci, kam večer chodím na dvojku vína a nedá mi to, přisednu si. Že je Češka je viditelné, prostě máme nějaké typické znaky, i když se mnoho Čechů tohle v cizině snaží maximálně zamaskovat 😊

Nakonec se opravdu dostanu k jejímu příběhu.

„Dala jsem výpověď v práci. Po 18letech, přerušované dvěma mateřskými. Pracovala jsem pro pána, co firmu založil po revoluci, posledních pět let už ji vedl jeho syn. Byla jsem jako člen rodiny, znala jsem je všechny a když jsem nastoupila, bylo nás pět. Když jsem odcházela osmnáct. I když jsme se tak rozrostli, stále jsme byli jedna rodina. A musím přiznat, že do teď mám tu firmu moc ráda. Byla jsem taková holka pro všechno. Když mi odešly děti z domu něco se stalo. Věci, které mi dřív nevadily, spíš jsem je neviděla, začaly být viditelné.

Situace, kdy objednávku od klienta přinese servisák napsanou na ubrousku od kafe z restaurace, situace, kdy na mě obchodníci 5x za hodinu zazvoní, ať jim otevřu dveře, že si zapomněli klíče, když šli na oběd, situace, kdy mi šéf hodí na stůl výstup z inventury, zda to za skladníka dotáhnu, že přece vím, že on tam bude mít chyby. Prostě situace, které byly nějak udělané, ale vlastně nedodělané, nenastavené, čekající, že koroze času je vsákne do sebe…do děr v systému. Byla jsem vyplňovačem děr a k tomu jsem měla mraky vlastní práce neustále přerušované jinými kolegy.

Asi mi to i nějakou dobu dělalo dobře. Ráda druhým pomáhám, pečuji o ně. Ale asi vše má své hranice. Už nechci. Už si chci jen číst a teď povídat s vámi…“

„A nechcete jít pracovat ke mně, až se vrátíte? Až se zotavíte z té přemíry „svobody“, co vám váš bývalý šéf dal…svobody bez systému. Nebo systému nastaveného jen v hlavách lidí…tam, kde se neví jasně, kde kdo končí a kde kdo začíná…tam, kde vlci ví, kde mohou polevit… a lišky ví, že to musí za ně dodělat, protože……protože……srdce, které má ale také své limity.

Budu vás čekat, ozvěte se mi….“

 

 

Irena Vrbová