Na trhu práce je málo lidí. Hledám pořád. Sem tam někdo přijde, nadstandard chodí ojediněle. Přišel. Zkušební den s kolegyní zvládl famózně.

 

„Hele, je skvělej…..má ale díru v životopise…seděl….,“říká mi kolegyně.

„A…?“

„No, co s tím? Je to pro tebe problém?“

„Pokud nikoho nezabil, tak ne. Nemám co ztratit, nic tu není. Stolní PC nemáme, notebooky si nosíme domů. V pokladně mám max pětistovku. Nábytek…k čemu by mu byl?“

 

Nemám co ztratit…

 

Nastoupil. Má výsledky až bohovské, za 25 let vedení lidí v obchodě má největší talent, co jsem zažila. A nejen to, přinesl do našeho prostoru vtip a eleganci, kterou by člověk možná nečekal…?

 

Pokud s ním mám jít dál, musím věřit, jemu, sobě, nám. Jinak to neumím, jinak to pro mě nemá cenu.

Po dvou týdnech v pátek nepřišel do práce. Stal se nezvěstným. Díky moci sociálních sítí jsem našla jeho maminku. Po dalších hodinách chudák propadla stavu, zda opravdu žije.

 

Opravdu nemám co ztratit? Říkám si nad ránem, kdy stále není jasno, zda žije. A co víru v lidi? Dovolím mu, abych ji ztratila skrze jeho? Stojí mi to za to?

 

Žil a poprvé se mnou zakopl o míru hloubky a pomíjivosti života. V pondělí přišel.

„Nemohu si dovolit lidi, kteří nepřijdou do práce. Na to nemám prostředky, chápeš? Nejsem firma, kde není vidět, že tu nejsi. Ty takovou práci chceš? “

„Chápu, nechci, už se to nestane…omlouvám se….“, říká, kouká pohledem plným touhy u nás zůstat.

„Nestane, protože pokud ano, končíme, bez kompromisu…..“

 

Ano, stojí mi to za to. Protože to jediné….víru v lidi…nechci nikdy ztratit. Ztratila bych sebe.

Už se nestalo, že by nepřišel. Vím, že jednou odejde, možná brzy.

Dal mi další level víry v lidi, tu která je nekonečná, protože má své hranice a pravidla, u každého zvlášť. Bezpodmínečná láska lze u některých jedinců jen z velké dálky a on je blízko…

 

 

Irena Vrbová